Libor Stejskal

KALDOR, Mary a Shannon BEEBE. The Ultimate Weapon Is No Weapon: Human Security and the New Rules of War and Peace.

„Nejdokonalejší zbraní je žádná zbraň“ – asi tak lze neuměle a bez zbytečné nápaditosti přeložit titul knihy, která vyšla už roku 2010, ale je dosud naprosto aktuálním a platným souhrnem argumentů, jimiž obhájci konceptu lidské bezpečnosti dokládají, jak zoufale bezzubá je většina našich politik, mocenských nástrojů a nakonec i zbraní tváří v tvář hrozbám 21. století. Je to tím potřebnější, čím běžnější je sklon mnoha vlád uchylovat se z pocitu „krize“ k tzv. realistické politice: vlastní bezpečnost zajistíme tak, když vojensky odstrašíme či zadržíme protivníka, a pokud ho nikde nevidíme, alespoň se nemusíme o nikoho a nic starat. Kniha se výrazně liší od starších prací Mary Kaldor a jí vedené Human Security Study Group, která fungovala v letech 2003–2011 na London School of Economics and Political Science (LSE), a jejímž členem byl i bývalý velvyslanec České republiky ve Spojeném království, historik a signatář Charty 77 Pavel Seifter. Po klasických akademických analytických publikacích, či naopak koncepčně strategicky a politicky orientované barcelonské a madridské zprávě se zde autorská dvojice téměř vzdává odborného žargonu i akademického aparátu. Poznámky jsou obsáhlé, ale knihu lze plnohodnotně číst i bez nich – je totiž psána spíše jako příběh. Po letech argumentačních sporů snad Mary Kaldor cítila potřebu říci to podstatné ještě jednou, ale tentokrát uvolněně, téměř beletristicky, a především využít „přítomnost“ mladšího spoluautora, podplukovníka U. S. Army Shannona Beebeho, jehož vstupy jsou jakýmsi svědectvím – že nahlížet svět domněle pragmatickými brýlemi stratégů studené války či války proti teroru je marné a pošetilé. Kniha sice odráží rozhovor vedený na dálku a po dlouhou dobu, přesto je však zřejmé, kdo z autorů je vůdčím duchem. Jaký obraz světa, naléhavých hrozeb a žádoucích odpovědí tedy autoři vykreslují? Mnohokrát zopakovaná zkušenost – od Bosny a Kosova přes Afghánistán, Irák po Angolu či Demokratickou republiku Kongo (DRC) – potvrzuje, že žádné oddělení bojiště od civilního prostoru není a nebude možné. Životy milionů lidí jsou setrvale ohroženy více či méně organizovaným zabíjením, loupežemi, mučením, znásilňováním, novými i tradičními nemocemi, podvýživou, nedostatkem potravin a čisté pitné vody, záplavami, hladomorem, bouřemi. Tento mix politického násilí, zločinu, materiálního strádání a degradace životního prostředí se propastně liší od úkolů, jež stály před bezpečnostními