Zuzana Šalamounová

On the way to dialogic teaching: action research as a means to change classroom discourse

V teto studii představujeme projekt akcniho výzkumu výukove komunikace realizovaný na Department of Educational Sciences Filozoficke fakulty Masarykovy univerzity. Jeho jadrem se stal rozvojový program pro ucitele zaměřený na změnu komunikacnich postupů směrem k tzv. Dialogic teaching. V průběhu skolniho roku 2013/2014 jsme sledovali ctyři ucitele, kteři se ucastnili tohoto programu, s cilem zjistit, do jake miry vedla ucast v programu k realne změně komunikace mezi uciteli a žaky ve skolni třidě. Z analýzy dat vyplynulo, že zucastněni ucitele realně proměnili sve komunikacni postupy – v průměru se zvýsila otevřenost a kognitivni narocnosti otazek, delka žakovských replik a pocet připadů, kdy sami žaci iniciovali komunikaci. Zaroveň se vsak ukazalo, že proces změny je u každeho ucitele unikatni a nema jednotnou trajektorii.

Teachers’ Emotions in Teacher Development: Do They Matter?

This paper examines the emotions that eight teachers experienced during intervention research project on the transformation of their teaching practices. During the program which we designed, the teachers were trained to transform their teaching practices so that they would include more features of dialogic education. In this paper, we analyze data from repeated interviews with teachers who participated in our project. Based on qualitative analysis of our data, we differentiated among four groups of teachers, each with a unique self-understanding. The groups included teachers who were: perfect, eager to learn, in a good mood, and uncertain. Our paper shows that each group experienced specific emotions during the program. The only group that did not experience negative emotions was teachers in a good mood. These teachers also implemented the fewest changes in their teaching practices. Our results thus show that a lack of negative emotions limited the efficacy of teacher development.

Báze moci učitele: česká adaptace dotazníku Teacher Power Use Scale

Přestože předpokladem uspěsne realizace didaktických a výchovných cilů ve výuce je ustaveni adekvatnich mocenských vztahů mezi ucitelem a žaky, byl koncept moci ucitele ve skolni třidě do odborneho ceskeho pedagogickeho prostředi zaveden až nedavno a byl zatim zkouman prostřednictvim interview, pozorovani, reflektivnich textů a jejich kvalitativnich analýz (např. Makovska, 2010, 2011; Seďova, 2011, 2015). Nasim cilem je představit ceskou adaptaci dotaznikoveho nastroje Teacher Power Use Scale – TPUS (Schrodt, Witt, & Turman, 2007), ktera měři pět tradicně odlisovaných bazi relacni moci (expertni, referencni, legitimni, donucovaci a odměňovaci) dle teorie Frenche a Ravena (1959). Přinosem tohoto kvantitativniho přistupu je relativně rychle z jistěni daných bazi moci ucitele u velkeho poctu respondentů a srovnatelnost výsledků. Adaptace se zaměřovala na rozsiřeni věkoveho spektra pro užiti nastroje (tj. na žaky a ucitele druheho stupně zakladni skoly) a přiz působeni nastroje ceským podminkam. Pětifaktorový model byl redukovan na ctyřfaktorove řeseni, protože legitimni a donucovaci baze moci byly ceskými žaky vnimany jako jeden faktor. Vysoke korelace těchto bazi moci jsou z jisťovany i v jiných, zahranicnich studiich. Koeficienty reliability dosahovaly pro vsechny baze moci hodnot nad 0,70. Ceskou verzi dotazniku Baze moci: verze pro ucitele (BMS) je možne použivat jak pro výzkumne ucely, tak v praxi (uciteli ci vzdělavateli ucitelů, kde může obohatit jejich pohled na vlastni pedagogicke působeni).

Problém účelnosti v dialogickém vyučování

Přispěvek vychazi z dat ziskaných v ramci intervencniho výzkumneho projektu, v němž skupina ucitelů prosla programem profesniho rozvoje zaměřeným na to, aby byli ucitele s to implementovat do sve výuky postupy tzv. dialogickeho vyucovani. Dialogicke vyucovani, ktere tvoři teoretickou platformu teto studie, je přistup, který usiluje o komunikacni i kognitivni aktivizaci žaků (Alexander, 2006). Intervence se ukazala jako uspěsna v tom smyslu, že dosloke změně komunikacniho chovani ucitelů i jejich žaků ve sledovaných třidach.

Dialogické vyučování jako realizace produktivní kultury vyučování a učení v literární výchově : jak iniciovat a udržet změnu

V teto studii aplikujeme koncept kultury vyucovani a uceni na data, ktera jsme ziskali ve výuce literarni výchovy na 2. stupni zakladni skoly. Slo o projekt akcniho výzkumu, v němž se participujici ucitele ucili měnit sve výukove postupy směrem k dialogickemu vyucovani. V předchozich studiich jsme prokazali, že u zucastněných ucitelů doslo k prokazatelne změně ve způsobu výuky, v tomto přispěvku se soustředime na otazku, jak tato změna probihala a cim byla podminěna. Dialogicke vyucovani chapeme jako jednu z možných realizaci produktivni kultury vyucovani a uceni, a proto změnu, ktera u participujicich ucitelů nastala, popisujeme jako změnu kulturni. Prezentujeme dvě kazuistiky, ktere dokladaji, že proces změny neni linearni, nýbrž probiha ve fazich s různou vývojovou dynamikou. Aby byla změna uspěsna, musi dojit k usouladěni různých prvků kulturniho systemu, jenž je tvořen indikatory dialogickeho vyucovani, principy dialogickeho vyucovani a vyucovacimi metodami.

Tvůrčí psaní v literární výchově jako nástroj poznávání

Tato monografie se zabýva využitim tvůrciho psani v literarni výchově. Ukazuje, jak zařadit do skolni praxe cviceni na tvorbu textu, a vysvětluje, proc je tvůrci psani ucinne jako vyucovaci metoda. Autoři monografie chapou tvůrci psani jako nastroj poznani. Metody tvůrciho psani směřuji k rozvoji vnimani, proživani a mysleni žaka a take k rozvoji tvořive komunikace ve skolni třidě. Tvůrci psani přitom zůstava take zabavou a (ackoli to neni hlavnim zaměrem) rozviji literarni talent pisatele. Kniha nabizi vedle teoretických pasaži řadu jednotlivých projektů (komponovaných tematických lekci), ktere najdou využiti nejen ve skolnim vzdělavani (na středni ci vysoke skole), ale take jako soucast volnocasových aktivit.

Mateřství na dobu určitou

RECENZE KNIHY Smajdova Busova, K., & Kucera, M. (2015). Profesionalni rodicovstvi . Etnograficka studie . Praha: Karolinum.

O reduktivnosti a pomalosti v pedagogickém výzkumu

Tento text je reakci na diskusni přispěvek Jiřiho Marese věnovaný rozboru nami realizovaneho výzkumneho projektu, který v roce 2012 kulminoval publikaci monografie Komunikace ve skolni třidě (Seďova, Svařicek & Salamounova, 2012). Neslo o výzkum komunikacnich struktur – jak sugeruje nazev předchoziho přispěvku –, nýbrž o obecněji zaměřene etnograficke (tedy popisne) setřeni zaměřene na to, jak probiha komunikace mezi uciteli a žaky na druhem stupni zakladni skoly, a to ve vybraných předmětech humanitniho typu. Jiři Mares vznasi vůci nasemu výzkumu mnoho kritických připominek a klade řadu otazek. Pokusime se je utřidit do několika problemových okruhů, jimž se budeme dale věnovat. Uvadi, že: 1. výzkum měl metodologicke nedostatky v oblasti sběru dat; 2. v analýze jsme se přehnaně koncentrovali na IRF strukturu, ktera je navic podana zjednodusujicim způsobem; 3. nezkoumali jsme mnohe významne otazky, ktere s výukovou komunikaci souviseji.

Z posluchárny za katedru: Mocenské vztahy ve výuce studentůučitelství

Monografie prezentuje výsledky výzkumu ustavovani a uspořadani mocenských vztahů ve výuce studentů ucitelstvi, kteři se při sve dlouhodobe praxi ocitaji ve skolnich třidach coby nastavajici ucitele. Autoři vychazeji z tradicni teorie relacni moci Frenche a Ravena a na zakladě videonahravek vyucovacich hodin, rozhovorů se studenty ucitelstvi, jejich reflektivnich deniků z praxi a dotaznikoveho setřeni výuky studentů ucitelstvi prostřednictvim výpovědi žaků popisuji, jak studenti ucitelstvi v interakci se žaky pracuji s legitimni, donucovaci, odměňovaci, expertni a referencni moci. Kniha představuje typicke situace, s nimiž jsou studenti ucitelstvi při sve praxi konfrontovani, a může tak sloužit budoucim ucitelům stejně jako těm, kdo je na tuto drahu připravuji.

Socializace do školního jazyka

Disertacni prace popisuje, jakým způsobem dochazi k socializaci žaků do skolniho jazyka, tzn. do jazyka, kterým spolu ucitele a žaci hovoři o ucivu. Výzkumným designem, který je pro zodpovězeni teto otazky uplatněn, je lingvisticka etnografie jakožto jeden z přistupů kvalitativniho výzkumu. Datový korpus vznikl v prostředi skolnich třid na druhem stupni zakladnich skol, a to ve výuce ceskeho jazyka. Socializace do skolniho jazyka se odehrava synchronizaci dvou procesů. Výchozim předpokladem uplatněni jakehokoli jazyka je osvojeni jeho pojmů a porozuměni jejich obsahu. Prvnim procesem, z něhož socializace žaků do skolniho jazyka sestava, proto je proces (re)konstruovani skolniho slovniku. Ten probiha ve ctyřech fazich: fazi střetu jazyků, fazi bilingvni, vědecke explicitni fazi a vědecke implicitni fazi. Druhým procesem, který v ramci socializace do skolniho jazyka podleha specifickemu vývoji, je použivani jazyka při praci s jednotlivými ucebnimi postupy, tzv. algoritmy, což se promita do podoby jazykových formulaci. Přestože na konci tematickeho bloku uciva uplatňuji ucitele i žaci ve vsech třidach jazyk podobným způsobem, cesta, po niž se do tohoto bodu dostavaji, může být různa. Jazykove zvyklosti, kterých se ucitele při praci s ucivem drži a k nimž směřuji take sve žaky, totiž podlehaji tomu, jakým způsobem je ve třidě prace s konkretnimi ucebnimi postupy koncipovana. Ta může probihat na bazi dvojiho principu, neboť algoritmy mohou být prezentovany jakožto pojistný mechanismus, nebo jako zaležitost intuice. Na zacatku socializace do skolniho jazyka se každý z procesů odehrava ve svých vlastnich epizodach, nicmeně již s přechodem do bilingvni faze (re)konstruovani skolniho slovniku se oba procesy zacinaji propojovat. Pote, co žaci dosahnou pomyslneho jazykoveho mistrovstvi, již neni nutne je dale prokazovat. Algoritmy proto z jazyka mizi, zatimco pojmy v něm zůstavaji, avsak zpravidla ve sve redukovane podobě. Oba procesy se tedy setkavaji, aby se na konci opět mohly jit každý svou cestou. Proces socializace do skolniho jazyka působi jakožto homogenizacni mechanismus, neboť jednotným průběhem platným pro celou třidu vede vsechny žaky k jednotnemu cili – aby se stali jeho plynulými mluvcimi. Tento zavěr je vsak v rozporu s tim, že použivani skolniho jazyka je chapano jako determinanta žakovske uspěsnosti. Prace proto doklada, že uspěsnost žaků nesouvisi pouze s tim, nakolik ovladli skolni jazyk, ale podmiňuje ji take to, nakolik si žaci na zakladě aktualni podoby uplatňovaneho jazyka osvojili zakonitosti uspořadani skolniho casu. Socializace jednotlivých žaků do skolniho jazyka přitom probiha v zavislosti na jejich typizovane identitě, v důsledku cehož žaci do použivani skolniho jazyka pronikaji takovým způsobem, kterým sobě připsanou identitu dale potvrzuji.